Czech Expedition 2018 / Manaslu (8156 m)

Termín:

9. září — 10. říjen 2018

Možná některé z vás překvapuje, že jsme se vraceli opět na místo činu. Na osmitisícovku, kde jsme byli s Miri již předloni a na jejímž vrcholu jsem stál v roce 2011. V roce 2015 to ovšem nedopadlo přesně podle našich představ. Cituji média: „Na expedici odjeli v malém týmu. Dosažení vrcholu zabránila záchranná akce, kterou organizovali v posledním výškovém táboře ve výšce 7400 m n.m. Záchrana života francouzského horolezce je stála možnost pokusit se o finální část výstupu. Ale lidský život by měl mít vždy prioritu před čímkoliv, shodují se Honza i Miri. Tento čin byl oceněn českým olympijským výborem. Oběma byla udělena cena fair play. Další nejen morální ocenění následovala.“

Pokoušeli jsme se výstup zopakovat. Tentokrát však v ještě menší skupině. Té nejmenší možné. Ve dvou lidech. Společně s mojí spolulezkyní a přítelkyní Miroslavou „Miri“ Jirkovou. Zkoušeli jsme se coby partneři ocitnout na vrcholu společně. V současnosti se v České republice nemůžeme často potkat s jinou ženou, která by dobrovolně lezla na osmitisícovku bez použití podpůrného kyslíku.

Vyzkoušeli jsme si partnerské horolezení a já taktéž odolnost a vůli lidského těla po léčbě zhoubné rakoviny močového měchýře, která probíhala celý minulý rok. Po čtyřnásobném opakování operací a následné chemoterapii jsem se jen pomalu vracel do „horské“ formy a doufal v „ozdravný“ pobyt v Nepálu. Na svazích „osmitisícovky“ byl však přeci jenom poznat tréninkový výpadek. Před odjezdem jsem si pro sebe nechával špatný výsledek kontroly mého močového měchýře, která proběhla pár dní před odletem. Musel jsem přesvědčit doktory, že další operace malých nádorků a „chemoška“ počká až po našem návratu z hor. Třeba tam pak už nic nenajdou. Nepál léčí. A je určitě lepší aktivita v čistých horách než doma brečet na gauči.

Letošní pokus jsme ale bohužel museli ukončit nad posledním výškovým táborem, tedy ve výšce 7600 m. I přesto, že se nám v týdnu před finálním pokusem podařila výborná aklimatizace (2 noci v C1 6100 m, 2 noci v C2 6400 m, a pobyt v C3 v 6800 m), finální den nás zastavilo počasí. Konkrétně vítr. Měli jsme docela smůlu. Po třech vrcholových dnech před námi a jedním po nás, kdy foukalo minimálně, jsme se trefili do nejstudenějšího dne za hodně dlouhou dobu, tvrdili znalci místních poměrů – šerpíci. Ten den se na vrchol dostali pouze „kyslíkáři“ (vyjma jednoho venezuelského horolezce).

Miri otáčela po dlouhé době, kdy se pokoušela rozehřát. A co já? Na pohlednici stálo „spolu nahoru“. Platí i spolu dolů, spolu v životě, spolu na živu… Takže jsme se rozhodli sestoupit bezpečně společně. Je to prostě jenom kopec. A ještě tam nějakou chvíli bude.

Dosti v té zimě hrozilo, že vzhledem k její nemoci, která se jmenuje Raynaudův syndrom (kdy bělají, a hlavně promrzají prsty), by mohlo dojít k nějakým ztrátám. A já nechci mít přítelkyni nekompletní.

Za normálních okolností bychom asi zůstávali ještě na nějaký další pokus. Jídla, bombiček i stanů jsme měli na kopci dostatek. Stačilo posečkat na další okno dobrého počasí. Ale upřímně se přiznávám, že letos jsme si hrábli hodně moc a další pokus se nám již nechtělo vůbec absolvovat. Kdo viděl Miri před odletem, jak si tak několik měsíců pokulhává se zánětem paty, tak moc nevěřil, že by se mohla vůbec dobelhat do základního tábora. Došla, a dokonce a dost výš :-)

Na další pokus jsme tedy neměli náladu a ani sílu. Jeden „ostrý“ výstup po aklimatizaci stačil. Miri si děsně mákla s její bolavou patou a moje „fazóna“ po čtyřech operacích během roku a půl taky nebyla taková, na jakou jsem zvyklý. Ale myslím, že jsme se úplně na kopci neztratili a považuji to za další velkou zkušenost. Překonávat obtíže spojené s výstupem na „osmitisícovku“ v kombinaci se zdravotními byla velká motivace. Dost nás s Miri posílila nutnost vzájemné pomoci. Bohužel jsme došli k závěru, že se společně na vrchol „osmitisícovky“ asi nepodíváme. Má výrazně rychlejší výstupové tempo než já (takové Radkovo Jarošovo) a když čeká, tak zbytečně promrzá. Takže pro Makalu 2020 ji třeba bude parťákem výborný sportovec Mára Novotný a já budu stoupat s někým jiným, normálně rychlým :-) Ve výškových táborech však trvám na společném stanu :-)

Po sestupu do základního tábora jsme si toužebně očekávaného odpočinku dlouho neužili, opět jsme jako v roce 2015 pomáhali organizovat záchrannou akci. Již se mi ten krásný kopec zdá trochu prokletý. Bohužel se to tentokrát týkalo našeho krajana :-( A bohužel výsledek záchranky je špatný. Stále pohřešován někde u vrcholu … Umění otočit se včas, patří k tomu nejdůležitějšímu, co nám často na horách zachraňuje život.

Potřetí na Manáslu, tak tady je něco o něm:

Manaslu (známá také jako Kutang), je s 8 163 metry osmou nejvyšší horou světa. Nachází se v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název pochází ze sanskrtského slova Manana a lze jej přeložit jako „Mountain of the Spirit“, „Hora duchovna“. Manaslu je nejvyšším vrcholem masívu Gurkha a leží asi 70 km východně od osmitisícové Annapurny. Ze svahu hory stékají do údolí ledovce Manaslu, PungenThulagi.

Z vrcholu Manaslu poprvé shlédli 9. května 1956 japonský horolezec Toshio Imanishi a nepálský šerpa Gyalzen Norbu, členové japonské expedice.

Ke stažení

Partneři

Generální partner

Hlavní partneři

Další partneři

Mediální partneři