Honza Tráva Trávníček

Vítej poutníku, jenž jsi zavítal na toto virtuální místo…

Asi bych se měl představit, abyste se dozvěděli, kdo jsem, či co jsem, či co dělám.

Ale jak to celé uchopit? Nechci psát o svých super výstupech nebo naopak podceňovat to, co jsem dokázal. Je složité najít rovnováhu. Ne v sobě, tam mám asi jasno. Ale umět ten můj pocit předat vám. Pokud se chcete jenom dozvědět, kdy a na jaký kopec jsem se vyškrábal, doporučuji otevřít moje CV (Životopis) či se podívat na konec této stránky.

Pro toho, komu to nestačí, jsou určeny následující řádky…

Kdo jsem?

  • plzeňský cestovatel a kopcolezec
  • geodet, učitel a organizátor sportovních a kulturních akcí
  • nadšenec pro sport všeho druhu
  • „ředitel“ a spoluorganizátor Škoda Bike Marathonu a správce lezecké stěny v Plzni (TJ – Loko)
  • aktivní člen hnutí Čistý sport, vegetarián po více než 20 let
  • jednatel ve společnosti Summit Drive (lezecké kurzy, team buildingy, horské aktivity všeho druhu)

Hory a já?

médiích se občas píše, že patřím k nejúspěšnějším současným českým horolezcům ve vysokých horách. Alpinismus, vysokohorskou turistiku či kopcolezení, jak sám nazývám své působení v horách, nepovažuji za žádný závod. Nezajímá mě soutěžení, kdo výš, kdo rychleji a kdo obtížněji. Mě prostě baví tam být a užívat si pohodu hor. A můžou to být Himaláje, Karakoram, Alpy, ale i naše Šumava nebo Český les.

Ve svém „horském“ životě jsem měl velké štěstí. Podařilo se mi v pěti pokusech podívat na vrcholky pěti různých osmitisícovek. Patří k nim i dvě nejtěžší – objektivně nebezpečná Annapurna a technicky nejobtížnější K2. Nijak nezakrývám fakt, že jsem všechny svoje výstupy na osmy lezl „normálními“ cestami. Po výstupu na svoji zatím poslední jsem dostal smsku od svého dlouholetého kámoše, který byl téměř před čtvrtstoletím u mých úplně prvních lehkoatletických i horských začátků. Později jsme spolu byli i na osmě (Manaslu 2011): „Cus Travo. Kdyz uz jste na tom mobilu, tak toho musim vyuzit. Jste borci. Jsou veci, ktery proste delas rekneme jinak :-), nez bych si predstavoval, ale to co predvadis ve vysokych kopcich je neuveritelny a fakt smekam. Ja mam pred ocima furt toho atletickeho lenocha, ktery se pokousel hazet diskem :-)“

Kromě pěti zmíněných výstupů tu byl ještě jeden. V roce 2015 nás při opakovaném výstupu na Manaslu (které jsem již vylezl v roce 2011) zastavila záchranná akce ve výšce 7400 m. Z dvojice horolezců v nouzi se nám podařilo zachránit alespoň jednoho, za což jsme následně s Miri (v jedné osobě přítelkyně a spolulezkyně) a dalšími obdrželi cenu Fair play (více viz článek v MF DNES Víkend) Se zachráněným Jean-Lucem jsme se o rok později potkali v základním táboře pod Cho Oyu. Tento moment patří k nejsilnějším zážitkům v mém životě. Kam se hrabe mávání vlaječkami na vysněných vrcholech.

Motivace?

Proč se tam ženeme? Jóóó, to kdybych věděl! Posouvání hranic fyzických, duševních? Všechny naše výstupy jsou hlavně o „hlavě“. Fyzická připravenost je určitě důležitá, ale když nefunguje touha chtít fakt úplně naplno dělat to, co děláš, zůstáváš spokojen v pohodlí obývacího pokoje či základního tábora. Nemusíš trpět při výstupu bolestí svalů, hlavy, hlady, žízní, strachem z lavin či trhlin… Ale co tě nezabije, to tě posílí. Mně se v horách líbí. Mám rád jejich nespoutanost, jejich ticho, hvězdy v sedmi tisících… Fascinuje mě, jak jsme tam maličcí. Jak obrovské štěstí je, když nás božstvo hory pustí na vrchol i zpátky dolů.

Součástí každé expedice je navíc i cesta pod horu krajinou, jenž vám svojí nádherou vyráží dech na každém kroku. Velký horolezec a pohodář Petr Habeler napsal knihu: „Cílem je vrchol“. Já si s tímto titulem dovolím nesouhlasit. Prostě to tak nemám. I cesta mě baví.

Expedice si dávkuju maximálně jednou za rok. Nejsem a nikdy nebudu sběratelem vrcholů. Hory si však jezdím užívat častěji. Treky potřebuji coby ozdravný pobyt minimálně 2x ročně :-) Nejčastěji opět Nepál. Ten se pro mne a pro Miri stává druhým domovem. Poslední dobou s sebou často bereme kámoše, dobré známe či sympatické lidi, kteří na nás zapůsobí svou energií na první dobrou. Vždy se zatím povedla skvělá parta.

Pokora?

Slovo, které možná zní jako klišé. Někdy je složitý uchopit jeho význam a hlavně to tak vnímat sám v sobě. Za mě je to úplně nejdůležitější věc, která když vám chybí, tak je zle.
Jsem moc rád, že jsem přežil období, kdy jsem jí měl nedostatek. Ale to většinou člověk zjistí až zpětně. Vážím si kamarádů, kteří mi tehdy řekli do ksichtu, že jsem vůl :-)

Jaký jsem sportovec?

Odpověď by asi mohla znít univerzální. Hejbu se hodně a rád. Nepatřím k české špičce v žádném sportu, ten je prostě součástí mého života. I když nikam na expedici nepojedu, stále budu chodit, běhat, běžkovat, skialpovat, lézt, kolařit. Sportování mám spojené i se snahou nějak rozumně jíst. Myslím si, že to je stejně důležité jako množství naběhaných kilometrů. Již téměř čtvrt století nejím maso a to nejen ze zdravotních, ale hlavně etických důvodů. Vtipný je, že stejně „postižená“ je i Miri. Vážně jsme se asi hledali :-)

Přednášky, workshopy, besedy?

Koření mého života. Věc, která mě na jednu stranu stojí spoustu času a energie, na druhou stranu mě neskutečně nabíjí. Přednášek na různá témata (od klasického expedičního lezení na osmy, toulání se na treku v krásném Nepálu, až po porovnání kultur, geografie a života lidí u nás a v nějaké vzdálené cizí zemi, kterou jsem měl možnost poznat) a pro různé posluchače jsem již absolvoval stovky, počínaje besedami ve školách, konče motivačními prezentacemi pro firmy. V sekci přednášky nahlédněte, na co je možné si nás objednat. Schválně píšu nás, neboť občas to není „one man show“. Některé akce jsou i s nevidomým kamarádem a horolezcem Honzou Říhou, se kterým jsme byli společně na expedici Cho Oyu. Někdy mě doprovází Miri. Její postřehy a pohled na věc jsou taktéž zajímavé, mnohdy dost odlišné od mých :-) Společně s výborným jeskyňářem Markem Audym umíme dokonce i 3D projekci. Nevšední zážitek s 3D brýlemi, kdy vás vtáhneme do nádherného světa jeskyň a o chvíli později velehor. Prý jsem jediný člověk na světě, který fotil 3D ve výškách nad 7 000 m.

Společné lezení s holkou?

Musím říci, že nesdílím šovinistické názory, že holky do hor nepatří. Ony tam prostě jenom nechtějí. Mají svoje priority někde jinde, většinou u rodiny. Fyzicky na tom mohou být úplně stejně jako my „silní“ chlapi. Dokonce mají často navrch v rozhodovacích schopnostech ve stresových situacích. Konec konců i na další akci – Manaslu 2018 – jedu s holkou, s Miri.

Miri?

Po úspěšné expedici na K2 v roce 2014 jsem dostal kopačky. Kdo by to čekal v takové chvíli, že? :-) Přestože to bolelo, dobře, že se stalo. Otevřelo mi to cestu dál. A to hodně jinou. Taktéž mě to přivedlo k mé současné a pevně doufám, že i budoucí přítelkyni Miri. Mám ji moc rád i přesto, že si mě nechce vzít a to ji žádám o ruku často a i v docela „nestandardních“ situacích :-)

Miri je osůbka, která se mnou nejen dokáže spolužít, ale začala se mnou i jezdit do těch nejvyšších hor. Často z legrace říkám, že jsem Radka Jaroše vyměnil za Miri. A že jsem si dost pomohl :-) Ono takový tlačení se těla na tělo v pidi stanu v sedmi tisících je příjemnější s dívkou. Aspoň pro mě :-) Díky za pomoc, rady a její životní optimismus. Nevím, jak to popsat. Prostě to cítím tak, že Miri je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Něco víc se o ní dozvíte z tohoto rozhovoru.

Díky!

Rodiče, kamarádi. Asi není na světě víc životních pilířů. Sem patří poděkování za podporu. Taktéž mám obrovské štěstí, že i naši sponzoři jsou již našimi kamarády. Prostě se to stalo nějak samo. Asi nám do cesty osud zavál fajn lidi.

Zastávám názor, že když jsi spokojený sám se sebou, se svým životem, je spokojené i tvoje okolí. Můžeš dávat mnoho úsměvů, pohody, energie. Snažím se tedy žít tak, abych byl co nejvíce v pohodě :-)

Zdraví?

Automatická věc, dokud jste zdraví vy, vaše rodina či vaši kamarádi. Když tomu tak není, zdraví se pro nás stává prioritou číslo jedna. I já se během svého života potýkám s různými zdravotními překážkami, počínaje kloubní lupénkou, konče v posledním roce stále se vracející rakovinou. Ani čtyři operace a následná chemoterapie problémek nevyřešily. Uvidíme, co vysokohorské prostředí okolo Manaslu :-) Ale jsou to jen překážky a ty se musí překonávat, ne? Mám trošku podezření, že se v Nepálu uzdravuji, po pár týdnech mizí lupenková vyrážka, kloubní otoky. Teď ještě, kdyby si Nepál uměl poradit i s tou rakovinou :-)

„Šťasten, kdo nic neočekává, neboť nebude nikdy zklamán“, prohlásil básník Alexander Pope. Bližší je mi však názor, který jsem převzal od Miri: „Když ti osud otevře nějaká vrátka, tak neváhej a nakoukni. Třeba tě tam čeká něco zajímavýho .“

Jestli vás mé aktivity zaujaly a budete nás chtít nějakým způsobem podpořit, budeme rádi. Může to být třeba koupí kalendářů, případně i expedičních triček a čepic…

Rychlé info o mých výstupech

  • Expedice Cho Oyu 2016
    7. 10. dosažen vrchol Cho Oyu 8201 m.n.m., nevidomý Honza Říha dosahuje výšky 7500 m.n.n.
  • Expedice Manaslu 2015
    s Miri Jirkovou (přítelkyně) dosažen poslední výškový tábor ve výšce 7 400 m n.m., kde proběhla záchranná akce francouzského horolezce – oba oceněni českým olympijským výborem cenou fair play
  • Expedice K2 2014
    27. 6. dosažen vrchol K2 8611 m.n.m. společně s Radkem Jarošem
  • Expedice Jižní Amerika 2013
    Nevado Chopicalqui 6354 m.n.m., Huarascan 6768 m.n.m. a Chimborazo 6268 m.n.m. (pod vrcholem)
  • Expedice Annapurna 2012
    6. 5. dosažen vrchol Annapurny 8091 m.n.m. společně s Radkem Jarošem
  • Expedice Manaslu 2011
    29. 4. dosažen vrchol Manaslu 8163 m.n.m.
  • Expedice Gasherbrum 2009
    3. 6. dosažen vrchol Gasherbrum I 8068 m.n.m.
  • Bolívie, Cordillera 2005
    Huana Potosí 6088 m.n.m.
  • Tádžikistán, Pamír 2003
    Pik Korženěvská 7106 m.n.m., dosažená výška 7000 m
  • Nepál, Himaláje 2000
    Parchamo Peak 6237 m.n.m., dosažená výška 6000 m

Promo materiály ke stažení